krevetky pro začátečníky




Moje úplně první krevetky byly (a jsou) Neocaridina denticulata. Je to ideální druh pro začátek - pokud nemáte s chovem krevet žádné zkušenosti, vřele doporučuju. Tyhle krevetky jsou sice na první pohled nezajímavé, zvláště pokud jste viděli fotografie jejich nádherně vybarvených příbuzných - ale narozdíl od nich jsou naprosto nenáročné, dokáží se množit i v sklenici s kouskem zeleně na okně.
Sehnat tento druh je velmi složité, pokud se spoléháte na akvaristiky. Běžně není v nabídce obchodů a pokud ano, tak zásadně pod jiným jménem. Díky jeho fádnímu zbarvení si ho můžete splést jen s mladými jedinci Caridina japonica (ale Neocaridina denticulata nemá tečky na bocích) a ještě snáze s všežravými "Glass Shrimpy" z čeledi Palaeomonidae, kteří ale mají velká klepítka a prohnutý hřbet.
Nejlepším způsobem, jak si opatřit skutečné neocaridiny, je kontaktovat nějakého chovatele. Tento druh krevetek se dobře množí a proto je levný. Kupujte vždy alespoň 5 jedinců, protože tak máte velkou pravděpodobnost, že získáte samce i samice, a navíc se krevetky mnohem lépe cítí ve skupině.

Neocaridina denticulata je velmi drobná, proto se hodí jen k malým rybám. To je snad její jediná nevýhoda, další vlastnosti jsou vesměs pozitivní. Je to vynikající požírač řas. Z akvária vůbec neutíká a na kvalitu vody je velmi nenáročná - snáší i vysoké koncentrace dusičnanů nad 50 mg/l, přečká bez úhony dokonce teploty nad 30 °C a na druhou stranu jí nevadí ani dlouhodobé ochlazení na 18 °C. To všechno z ní dělá ideální "startovací" krevetku.

Neocaridina denticulata dorůstá sotva 3 cm, takže pokud jí chceme použít jako zbraň na řasy, musíme nasadit velké množství těchto krevet. Já jsem do 12-litrového akvária dala 6 krevetek v době, kdy jsem se se na dně objevovala vláknitá řasa. K mému zklamání se všechny krevetky nastěhovaly do keříku Micranthemum micranthemoides a minimálně 2 týdny jsem o nich nevěděla. Výlety mimo tento keřík podnikaly velmi vzácně. Zjistila jsem, že tam požírají odumřelé emersní listy. Když na tomto "pastvišti" byly hotové, začaly se víc pohybovat po akváriu, nicméně byly velmi lekavé a jen málokdy jsem je mohla pozorovat. Řasy mizely, ale o zásluze krevetek jsem neměla žádný důkaz. Přičítala jsem to spíše neritinám a plovoucím rostlinám.
Situace se úplně změnila po přidání ryb (do té doby patřilo akvárium jen krevetkám). Během okamžiku krevetky ztratily svou plachost a najednou nebyl problém je fotografovat u předního skla a sledovat, jak pečlivě čistí rostliny od zelených řas. Ale i to je minulost - krevetky stále vidím, nicméně řasy dávno zmizely. Odolávala jen tmavá řasa s tvrdými, větvenými vláky (ne žabí vlas ani černá štětinka), ale nakonec i ta zmizela.
Při nedostatku řas si krevetky občas pochutnávají na krmení pro ryby - zvláště jedna samička se naučila sedět zespodu na plovoucím Limnobium laevigatum a kmitáním klepítek na hladině se k ní dostávají plovoucí drobečky krmiva, které obratně zachycuje a polyká. Stejná samička také moc dobře ví, že pokud není nic na hladině, krmí se mraženým a tedy je třeba čekat u dna. Ostatní krevetky se spokojují s rostlinnou stravou a žádný podobný systém obohacování jídelníčku nemají.
Každopádně je tento druh při opatřování potravy daleko méně důmyslnější a průbojnější než třeba Caridina japonica, která si troufne okrádat i větší ryby.
Pohlaví je u tohoto druhu Neocaridina denticulata snadno rozlišitelné: sameček je téměř bezbarvý a sklovitě průhledný, samička je větší, zavalitější a pestřeji zbarvená. Na zádech má široký světle hnědý pruh a na bocích může mít velmi drobné tečky. Zbarvení se mění podle substrátu - na tmavším podkladě je vzorování víc výrazné, na bílém podkladě je i samička skoro bezbarvá.
Dalším rozlišovacím znakem jsou vajíčka, která jsou v těle samičky dobře patrná (žlutavé kuličky vzadu za hlavou). Na konci cyklu dozrávání zabírají už vajíčka značné místo - na snímku je samička poslední den před tím, než došlo k oplození.
V mé první skupince byly dvě samice a obě začaly nosit vajíčka ve stejnou dobu, s odstupem dvou dnů. Jen pár hodin před touto "událostí" u první samičky jsem vodu v akváriu trochu osolila kvůli léčbě krupičky u ryb. Bála jsem se negativních důsledků u krevetek, ale bylo to přesně naopak. Po dvou dnech jsem pozorovala, jak samečci létají jako zběsilí po celém akváriu a byla jsem si jistá, že se něco semele - a ráno byla "těhotná" i druhá samička.
Samičky s vajíčky se pohybovaly pomalu a během druhého týdne se obě spolu nastěhovaly pod listy Limnobium. Prakticky nehybně tam seděly několik dnů, natřásaly vajíčky a okusovaly přitom listy a jemné kořínky (což jim nemůžu zazlívat, protože nic jiného v akváriu k snědku nebylo).
Z vajíček se po cca 21 dnech vylíhnou miniaturní krevetky. V prvních dnech jsou málo pohyblivé, měří asi 2 mm a mají bílou barvu. Občas je vidět, jak mikroskopickými klepítky hledají na skle nějakou tu řasu. První samička vypustila mláďata v akváriu a druhou jsem odlovila do šnečí nádrže, kde mám všelijaké bezobratlé - ta se ale začíná hemžit larvami chrostíků a jinými většími tvory, takže to nebohá krevetčata neměla vůbec snadné. Odchov byl ale bezproblémový, krevetky je možné odchovat v dobře zarostlém akváriu bez přelovování nebo jiných zásahů. Samičkám dozrávají vajíčka cca každých 4-5 týdnů a jejich počet nepřesáhne čtyřicítku.
Moje krevetky začaly nosit znovu oplozená vajíčka necelé 2 týdny poté, co se vylíhla první mláďata - ta mezitím dosáhla velikosti 5 mm. Malé krevetky rostly poměrně rychle až do velikosti cca 1 cm, pak se růst trochu zpomalil. Pravdou ale je, že v mých akváriích nebyly vůbec řasy a jinu potravu krevetky nedostávaly, takže i to mohlo ovlivnit rychlost růstu. Ve věku 5 měsíců už jedna z mladých samiček nosila vajíčka. Bylo jich asi 10-15 (samička měřila sotva 1,5 cm).
Za téměř dva roky, co Neocaridina denticulata chovám, se v mých akváriích vystřídal bezpočet generací. Potomci mých krevetek našli domov u akvaristů od Prahu po Košice. Přestože jsem si mezitím opatřila další druhy, které jsou nesrovnatelně krásnější a jsou také velkou výzvou pro náročnost chovu a odchovu, tomuto druhu se hodlám věnovat nadále. Jsou to totiž vděční tvorové a stále mě baví je pozorovat. Občas se i mezi nimi objeví nějaký podivně zbarvený jedinec, hodně tmavý nebo s náznaky tygrování.

© 2004-2006 Markéta Rejlková