nefalšovaná štika




Epiplatys sexfasciatus byl mým prvním halančíkem a koupila jsem ho úplnou náhodou v obchodě, kde mají často problémy s názvy ryb. Tohle pro ně byla prostě "šťučka", a přesně to jsem hledala: štiku, která zaujme vzhledem i chováním. Nakonec jsem byla se svojí koupí spokojená, podařilo se mi i odchovat mláďata, nicméně ze štiček se vyklubali pěkní paličáci.
Epiplatys sexfasciatus má české jméno štikovec pruhovaný. Patří k "dlouhověkým" halančíkům a tak jako většina druhů rodu Epiplatys se dorůstá větší velikosti. Tento druh by měl být v rámci rodu dokonce největší (10 cm) a také nejrvavější.
Jeho domovinou je západní Afrika, oblast od Libérie po ústí řeky Konga. Populace se podle naleziště mohou barevně lišit, tak jak je to u halančíků běžné.
Vzhledem k velikosti a rvavosti této ryby je pro chov doporučováno druhové akvárium. Já jsem koupila jediný pár (byl v obchodě poslední) a až poté zjišťovala, o jaký druh štikovce se přesně jedná. Pár jsem umístila do samostatného akvária o objemu pouhých 20 litrů, což je rozměr postačující pro vytírací nádrž, ale nikoliv pro dlouhodobé soužití samce a samice - jak se později bohužel ukázalo.
Epiplatys sexfasciatus nemá zvláštní nároky na kvalitu vody, ale nemá rád vodu čerstvou. Připravila jsem mu akvárium bez filtrace a osvětlení, vystavované po několik hodin denně přímým slunečním paprskům, jak to má rád. Akvárium bylo hustě zarostlé, s chumáčem jávského mechu a zelenými vláknitými řasami, hladinu pokrývala Pistia. Ryby tráví většinu času v blízkosti hladiny, ale můj pár se nějak nechtěl zabydlet. Ryby byly velmi lekavé a při sebemenším pohybu se schovávaly ve vegetaci; samička prakticky celý den trávila přikrčená pod jávským mechem. Když už se jí zdálo, že se kolem akvária dlouho nic neděje, a chtěla se trochu porozhlédnout, začal na ní dotírat samec... a tak se znovu ukryla. Dělala jsem si o ní starosti, protože takhle neměla vůbec šanci přijímat potravu. Tyto štičky totiž sbírají potravu jen z hladiny, co spadne na dno naprosto ignorují.
Rozdíl mezi pohlavími je patrný na fotografii, kterou pořídil barky (teď mám sice svůj fotoaparát, ale už ne samičku...). Samičky většiny druhů rodu Epiplatys jsou si velice podobné a odlišit je není prakticky možné - jsou všechny šedavé s příčnými pruhy ve spodní části těla. Samci jsou barevnější a mají výrazně protáhnuté ploutve. Sameček tak jak je na fotografii zachycený byl vybarvený v době tření, teď když nemá samičku je nenápadnější (viz ostatní fotografie, kde je samec nebo mláďata).
Ryby se začaly třít asi týden po vpuštění do akvária. Předcházelo tomu jen krátké namlouvání, přerušené útěkem pokaždé, když jsem se přiblížila. Ale při samotném tření se ryby nenechaly rušit, bok po boku se otáčely okolo rostlin a samička pokaždé vypustila jen několik málo jiker. Třecí období trvalo asi dva týdny a rodiče si jiker nevšímali. Ty jsou velké asi 1 mm, průsvitné, visí jednotlivě na rostlinách.
Mláďata se líhnou asi po 2 týdnech postupně, tak jak samička vypouštěla jikry. Malé rybičky už mají strávený žloutkový váček a plavou rovnou k hladině, kde se zdržují pod listy plovoucích rostlin. Jsou v prvních dnech málo pohyblivé, téměř průhledné a drobounké (3 mm). Jsou nenápadné a nebývá jich mnoho. Napočítala jsem jich asi 15, s tím že jen několik jiker během vývoje zplesnivělo. Pohyblivá mláďata už mohou představovat pro rodiče lákadlo, takže hustě zarostlé akvárium je nutností. Jako krmivo jsem používala nejdříve Sera Micron, ale rybičky rostly poměrně rychle, takže jsem jim na hladinu drobila vločkové krmivo. V tu dobu jsem se ale vydala na dvě dovolené, takže jsem štičky nechala v péči mojí kolegyně (akvárium mám v práci), a jen díky ní mou dlouhou nepřítomnost přežila čtyři mláďata. Bohužel, v akváriu z 80% zaplněném řasou zmizela beze stopy samička. Měla u mě dost krušný život, protože svojí plachosti se nezbavila a tak byla vlastně skoro pořád o hladu.
Mláďata během 2 měsíců vyrostla do velikosti 1,5-2 cm a potom se jejich růst skoro zastavil (pohlavně dospět by podle literatury měla až ve věku jednoho roku!).
Jakmile mláďata jen trochu povyrostou, přestanou se bát svých rodičů a pohybují se po celém akváriu. Moji čtyři "dorostenci" vycházejí se samcem dobře, občas se perou mezi sebou, ale jinak tráví dost času nehybně. Když se ale tato štika dá do pohybu, stojí to za to. Samec se samicí v době svých námluv prováděli zvláštní tance, prudce se bok po boku pohybovali po akváriu. Tato ryba totiž buď nehybně číhá, nebo plave veeelmi pomalinku a obezřetně. Třetí možností je raketové vystřelení pro potravu nebo směrem k samici/k nepříteli.
Stojící ryba může vypadat celkem mírně, ale toho dojmu se zbavíte, pokud pozorujete její tlamku při krmení. I malá mláďata hltají neúměrně velká sousta patentek nebo ohromné vločky se zjevným potěšením.
Epiplatys sexfasciatus není upřímně řečeno ideální ryba. Kdo by si mohl tyto štiky oblíbit? Nehodí se do společnosti malých ryb, mezi sebou jsou rvavé, věčně jenom zírají a skoro se nepohnou... Vzhled mají typicky štikovitý s obrovskou širokou tlamou, hřbet je placatý, aby měly tlamou dobrý přístup k hladině. Dospělé ryby vypadají jako opravdoví dravci, pruhovaná mláďata si vesele plavou po celém akváriu a tak kontrastují se ztrnulostí rodičů. A dvakrát denně Vám všichni společně poskytnou podívanou na krmení dravé zvěře... Prostě je mám ráda. Ale upřímně řečeno bez samičky je v akváriu trochu smutno, takže se chystám všechny štikovce přelovit do velkého společenského akvária. Tam budou mít konečně tolik prostoru, kolik si zaslouží, a navíc oživí horní vrstvy akvária. Snad si na spolubydlící zvyknou - o výsledku sem napíšu.
EDIT: Trvalo asi tři týdny, než štiky ve velkém akváriu zdomácněly. Teď už si chodí pro jídlo mezi prvními, ale pořád mě fascinují těmi svými trhavými pohyby a neschopností žvýkat nějaké sousto: prostě umějí jen hltat :-) Zdržují se pořád těsně u hladiny a ostatní ryby naprosto ignorují. Takže stěhování se vyplatilo: mají spoustu místa, pořádně žerou a jsou pěkně vybarvené!

Bohužel, od Velikonoc 2005 už tyhle krásné ryby nemám. Po týdenní nepřítomnosti jsem je ve svém akváriu nenašla :-(


© 2004-2005 Markéta Rejlková